Žádné starosti, nebo jen ty, které řeší všichni kolem. Neřešit to, kde vzít jídlo, aby mě u toho nikdo neviděl, pak zmizet na záchod a nemyslet na následky, na to, jak to všechno dopadne.. A potom zase to věčné lhaní a podvádění, vztek, smutek, slzy... A hlavně ten žal a utrpení v očích mých rodičů. Následné hádky, výčitky nebo soucit... Dřív jsme se s rodiči tolik nehádali, neměli mezi sebou takové konflitky, víc jsme si věřili... Tedy aspoň myslím.
Samozřejmě, že občas jsme se „chytli“ , ale například kvůli tomu, že mám uklizeno v pokoji, nebo že se nechci učit fyziku... Byly to ale hádky, kvůli kterým se rodina nerozděluje a následně nesmiřuje se slovy, že všechno bude dobré. „Chce to jen čas,“ říkali, „máme tě rádi a společně to zvládneme,“ snažili se mi dodat optimismu, ale viděla jsem v nich tu beznaděj a únavu z toho všeho. Pořád mi věří a dávají čas, i když je to ničí a stojí je to hodně úsilí a trpělivosti. Dávají mi čas i po té dlouhé době, co uplynula a moje myšlení se pořád ještě „neupravilo“.
I mě to ničí a unavuje, ale má touha po hubenosti je silnější a já ji zatím neumím překonat. Proč prostě jen nemůžu říc „ne“ a nezačnu žít normální život vez těchhle starostí, možná i pitomostí. Proč? Proč místo toho dělám pořád věci, kterých později lituju a za které se následně ještě víc nenávidím? Vždycky jsem si myslela, že mně se něco takového nemůže stát. Dívala jsem se na ty vyhublé anorektické modelky v televizi a nechápala jejich chování. Sledovala jsem spolužačku, která počítala kalorie, snažila se zvracet a škrábala se kružítkem, a odsuzovala jsem ji za to. „Pane bože, jak může něco takového dělat, proč si ještě navíc ubližuje? Nemá důvod a navíc je hubená dost.“ říkala jsem si.
Pak jsem ale najednou začala hubnout taky. Hodně jsem cvičila a pomalu a postupně hubla. Měla jsem radost a když už jsem neměla možnost tolik cvičit, ubrala jsem na jídle. A v tom byla ta chyba. Já v tom tedy chybu neviděla, ale okolí mělo opačný názor. Já pomalu začínala milovat ten prázdný pocit v žaludku, pocit hladu. Hubla jsem rychleji a rychleji a nechtěla a nechtěla jíst. Živě si pamatuji rozhovor s výchovnou poradkyní v 9. třídě na ZŠ, která si mě vzala do kabinetu a říkala, ať dál nehubnu. Alespoň na nějakou dobu, ať si udržím tuhle váhu. Tehdy jsem měla 58 kg. „Řítíš se do hrozný propasti.“ říkala mi tehdy a já si to nechtěla připouštět, ale už jsem začínala cítit, že se nechovám normálně. Jedla jsem míň a míň, hubla, začala jsem se hodně vážit, neustále jsem si prsty měřila tloušťku stehen, nechtěla jsem jíst s ostatními, nesnesla jsem, když někdo reagoval byť sebemenší poznámkou na to, co jím, co mám na talíři, nebo řekl něco ohledně mého vzhledu. Taky na mě nemohl nikdo sáhnout... Spoustu času jsem taky trávila na internetových „PRO-ANA“ stránkách a hltala různé další cviky a fígle, jak co nejrychleji zhubnout. Čas od času se stalo, že jsem se najedla trochu víc, než jsem chtěla.
Jednou jsem tedy zkusila strčit si prst do krku. Zezačátku to bylo hrozné, ale potom jsem zjistila, že to jde. Většinou tak po týdnu nebo spíš čtrnácti dnech jsem měla menší „záchvat“ a takhle jsem to začala řešit. To byly mé letní prázdniny. Na konci nich jsem to už nevydržela a po jednom takovém záchvatu jsem to vše řekla mamince. Hrozně jsem se bála, ale už jsem na to nechtěla být sama. Domluvili jsme se tedy, že budeme navštěvovat poradnu.
Maminky mi bylo líto; byla smutná a měla starost. Pamatuju si, že jsme obě brečely. Týden co týden jsme tedy dojížděli do poradny pro PPP, a já dál a dál úspěšně hubla. Kladli mi na srdce, abych jedla pravidelně a dodržovala jídelní návyky. Měla jsem si také psát jídelníček. Snažila jsem se, jenže mně jíst prostě nešlo a ani se mi nechtělo. Dopoledne jsem si ve škole dala maximálně jablko nebo jsem svačinu celou vyhodila a doma potom, co mi mamka uvařila. Bohužel mi začala hlídat večeře. Do jídelníčku jsem si psala jídla víc, aby nevypadalo, že nejím. Dosáhla jsem váhy 50-51 kg a měla jsem radost! Když mě vážili, maminka brečela. Řekli mi, že jestli ještě zhubnu, už to nepůjde zastavit a já skončím v nemocici na kapačkách.
V tu dobu se to ve mně nejspíš nějak zlomilo. Začala jsem jíst. Bohužel víc, než jsem měla. Začala jsem se přejídat a také častěji zvracet, až se z toho stala vlastně taková denní rutina. Tajila jsem to. Lhala jsem i doktorům a snažila se, aby vypadalo, že jsem v pořádku. Už jsem chtěla mít prostě pokoj. Lituju dne, kdy jsem si začala poprvé jídlo nakupovat. Bylo to přesně 20. listopadu. Ve škole jsem končila dřív. U spolužaček jsem viděla různé sušenky, oplatky a další sladkosti. Asi jsem na to měla chuť. S velkým váháním jsem šla do samoobsluhy a pořád hodně nesvá, jsem si koupila jednu fidorku. Kdybych tak zůstala jen u té. Nakonec jsem si koupila celkem 9 oplatek, snědla je a bylo mi špatně. Nezvracela jsem. To bylo poprvé. Asi se mi to ale zalíbilo. Druhý den jsem šla zase... Začala jsem si toho nakupovat víc a víc, až jsem si domů nosila plné igelitky jídla. První dny jsem nezvracela a celý den potom nic nejedla a hodně cvičila. Výčitky jsem ale měla hrozné. Věděla jsem, že nedělám správnou věc, jenže už jsem s tím nedokázala skončit. Stala se z toho posedlost.
Další věc, které lituju, bylo to, že jsem zůstala doma sama. Byla jsem nemocná. Tuším, že to bylo v prosinci. Začalo to svačinou, kterou mi maminka připravila. Já jsem šla ale do kuchyně a chtěla si vzít ještě jeden krajíček chleba. U toho samozřejmě nezůstalo. Snědla jsem všechno, co jsem našla. Od jogurtů, přes zmrazené knedlíky a chleba, až po granulovaný čaj a cukr například. Takhle jsem pokračovala dál a dál a pořád ničila sama sebe i okolí. Pak přišla další krize. Tenkrát jsem i poprvé sáhla po kružítku a udělala si 3 škrábance. Vše jsem mamince řekla a opět jsme obě brečely. Domluvily jsme se, že nejspíš bude nutná hospitalizace. Ten den jsem měla jít taky poprvé do tanečních. Hrozně jsem se bála tam jít, protože všichni uvidí, jak jsem tlustá... Je zajímavé, jak si člověka pamatuje některé momenty a na něco by si naopak nevzpomněl, ani kdyby ho mučili. No, potom přišel 10. únor a s ním můj nástup do nemocnice. V poradně mě tam doporučili a říkali mi, že pobyt určitě pomůže, že nás to možná bude stát hodně slz, ale ty mohou být už poslední.. Tudíž jsem tam šla s nadějí a prvních pár dní jsem byla rozhodnutá, že udělám cokoliv, abych se odtud dostala. Pár dní jsem nezvracela. Pak, o víkendu, jsem zjistila, že přejíst se tady není zase tak složité, a tak jsem si začala pobyt tam prodlužovat. Nenáviděla jsem se čím dál tím víc a víc jsem se zamotávala do vlastních myšlenek a pocitů a dělala pořád horší a horší věci.
Nikdy bych už něco podobného nechtěla prožít. Sáhla jsem si na dno, jak se říká, a také jsem si z něj odnesla pár hlubokých šrámů, a to nejen na duši, ale i na mých rukou...Tehdy v mých myšlenkách běželo to, že když se zabiju, určitě to lidem v mém okolí ulehčím a všechno to trápení skončí. Vždyť všechno to, co se stalo je jen kvůli mně. Vinila jsem se za vše, nenáviděla svět a nechápala smysl života. Musela jsem spolykat hodně prášků, abych se dostala z depresí takového kalibru. Na toto období však nikdy nezapomenu ani já, ani nikdo další z rodiny, při pohledu na mou zjizvenou ruku... Efekt tohoto pobytu byl však na jeho konci, tedy po třech měsících, nulový. V žádném případě to tedy nebyly poslední slzy a myslím, že na ty opravvdu poslední si musím ještě asi dlouhou dobu počkat... Trvá to totiž už asi tři roky a já jsem se za ty tři roky nehnula z místa.
Mám buď „anorektické období“, kdy jím velice málo ale pak přijde to „bulimické“ a já zvracím klidně i třikrát za den. Nenávidím se za to. Dnes si moc vyčítám, že jsem kdysi mamce řekla to, co jsem jí řekla a my začaly jezdit do poradny... Vím totiž, že kdybych den co den neslyšela, že mám jíst a podobné věci, nejedla bych a hubla dál. Přiznávám, že by to se mnou možná nedopadlo dobře, ale já bych dosáhla svého. Když to řeknu natvrdo, byl bych sice mrtvá ale hubená. Když tohle čtu, připadám si jako blázen, ale právě tyhle a podobné myšlenky mi jdou v hlavě a málokdy je vystřídá nějaká normální. Přijde mi, že už nedokážu myslet na nic jiného než na jídlo; „hmm, co bude asi k večeři?? Nebo ji nebudu jíst? No, neměla bych. Ani svačinu jsem neměla jíst. Jsem pitomá!“ - přesně tohle mi teď jde hlavou...
Jenže co s tím. Vím na sto procent, že s tímhle mi nepomůže sebelepší specialista na tuto problematiku (ke kterému teď mimochodem dojíždín), ani nikdo jiný.. Jsem to pouze JÁ sama. Vím, že okolí mě podpoří, dodá optimismu a podobně, jenže já jsem ten člověk, na kterém to teď všechno je. Taky ale vím, že s přístupem, kdy si říkám, že chci být zase v situaci o dva roky zpátky, kdy jsem milovala ten prázdný pocit v žaludku, pocit hladu, na to teď prostě nemám. Taky mě hrozně ničí, když vim, že holky, které třeba i znám, jsou jen krůček od toho, co si teď prožívám já. Hrozně bych jim chtěla říct, ať nedělají tu samou chybu jako já, jenže vím, že i když bych jim to kladla na srdce všemožně, oni neposlechnou. Ten vnitřní hlas je silnější. O moc silnější... Říká se, že tyto poruchy jsou běh na dlouho trať a je to pravda. Mám před sebou ještě dlouhou, hodně dlouho cestu. Jenže, jak dlouho ještě vydržím běžet...??
Zuzka